Coryphee XXVII.
Další díl o nemrtvé priestce Coryphee…
Vylezla jsem z pevnosti a pomalu se courala zpět do Tanarisu. Ani jsem si nevšimla hyeny, která se ke mě rozeběhla, ale než se odhodlala skočit, zaknučela, stáhla ocas mezi nohy a pelášila pryč. Slunce se do pouštního písku opíralo plnou siloi, ale v mém srdci byl už jen chlad. Přes město mě dokonce doprovodila malá patrola stráží až k wyvernám a na jejich tvářích bylo vidět, že budou velice rádi postrádat moji přítomnost. Než jsem se dostala do Undercity byla již tma. Napsala jsem krátký dopis Prtavcovi a odevzdala gildovní tabard u jednoho z krejčích. Pořádně jsem v hospodě prostudovala všechny nové zprávy o novém světě – Outlandu a pak se opět zaměřila na svůj cíl – Patricka.
Měsíc už byl na půli své cesty a jeho klidná, chladivá záře olizovala nejvyšší věž Undercity a mě na ní. Ležela jsem na zádech sledujíc jeho pomalý postup po noční obloze. Bylo mnoho myšlenek, které jsem musela pořádně promyslet a rozvážit se co budu dělat dál. K ránu přiletěl poštovní holub se zprávou, že Patrick se svou družinou je již pár měsíců právě na Outlandu. Vydala jsem se tedy co nejrychleji k Portálu, ale jaké bylo moje překvapení, že jsem nemohla projít skrz, zatímco pár kolemdoucích postaviček ano. Zmateně jsem koukala okolo sebe, než se mě ujal jakýsi druid a vysvětlil mi všechno co jsem potřebovala vědět. Čím více jsem ho poslouchala, tím více jsem byla naštvaná, ale šetřila jsem si to mimo něj. V rámci možností jsem mu slušně poděkovala a vrhla se do okolí. takového času jsem ztratila a takového asu budu muset ještě sbírat zkušenosti, než se dostanu skrz portál a Patrick se mi ztratí nadobro!
Tvrdě jsem dřela, skoro vůbec jsem nespala, podnikala všechny možné výpravy ať již samotná, nebo s rádoby hrdiny společně. Byla jsem vždy krutá a nemilosrdná, přesto neporušovala daná pravidla a dohody, čím jsem si získala jakousi novou formu přátelství několika členů hordy. Nakonec jsme se scházeli skoro pravidelně a podnikaly čím dál tím více nebezpečnější útoky na jeskyně plné monster, či na malé vesnice aliance. Čas rychle utíkal a já již brzky věděla, že jsem plně připravena projít Portálem. Vyposlechla jsem si několik protestů a několik i doela rozumných argumentů, ale přesto jsem je smetla ze své mysli. Nebyla potřeba se loučit, jelikož jsem si byla scela jistá, že aspoň s některými se naše cesty ještě zkříží a odhodlaně vyrazila vstříc novému světu.
Cestou k Portálu jsem dostala od jednoho velice důležitě se tvářícího taurena do ruky svitek, s tím, že jej mám odevzdat na druhé straně a vydělám si i nějaké ty peníze. Jeho slova mě moc nezajímala, peněz jsem měla taky dost, ale na druhou stranu jsem neměla naprosto vůbec žádnou představu o tom, co mě na druhé straně čeká. Zastrčila jsem svitek do záhybu svého roucha, nadechla se a prošla. Představalo jsem si polední dobou, že to bude určitě nějaký zmatený let plný blikajích světel rozličných barev, ale opak byl pravdou. Cítila jsem se spíše, jako kdybych prošla skrz nějakou tenkou vrstvou vodní hladiny, natáhnutou mezi okraji Portálu. Zběžně jsem se zkontrolova, ale mokrá jsem nebyla – pak jsem otočila tvář směrem k obloze a moje ústa se otevřela do němého úžasu.
Když jsem překonaa prvotní omámení z té krásy obrovských měsíců udělala jsem pár opatrných kroků dopředu na rudé planetě. Nikde kam mé oko dohlédlo nebyla jediná přírody. Naopka, hned před portálem stál obrovský démon útočil na stráže, které odrážely jeho útoky a ničily jeho démony. Opatrně jsem se protáhla bokem a rozhlédla se po skupince stanů, dokud jsem neuviděla něco známého. Wyverny – ležely klidně, jako by se jich boj který zuřil nablízku vůbec netýkal. Rázným krokem jsem se vydala za jejich pánem, ale ten proti mě pozvedl ruku. Měl štěstí, tedy spíše já, protože jsem byla tak vyvedena z míry vším okolo, že než jsem stačila zlomit tomu hadrákovi ruku a ukázat mu, jak se má chovat, otevřel ústa a rychle vědom si situace vyslovil otázku, zda mám pro něj svitek z Azerothu.
Autor: Terry
