World of Warcraft

Další díl příběhu ze světa WoW. Přibližně každých 14 dní si budete moct přečíst nový díl příběhu gnomí slečny Tristiny a sledovat její cestu od malé holčičky až do její smrti.

Cesta rychle ubíhala pod nohama mechanostridera, já projela Dolanaarem a
pokračovala dál směrem k Shadowglenu a Amee. V okolním lese se převalovala mlha,
všechno obklopovala jakási fialovozelená aura a mezi stromy pobíhala zvířátka.
Všechno jsem to pozorovala a odpočívala při pohledu na tu krásu. Konečně jsem
dojela k bráně na okraji Shadowglenu. Zastavil mě strážný v plátové zbroji s
modře zářícím mečem v ruce. Podezřívavě pozoroval mechanostridera, pak se mě
zeptal proč jedu do Shadowglenu, a když dostal odpověď, chvíli stál a přemýšlel.
Pak mě pustil dál a já vjela do malé vesničky okolo vysokého stromu uprostřed.
Zastavila jsem jednu kolemjdoucí elfku a zeptala jsem se jí, jestli neví, kde
bych našla Amee. Ukázala na malý domek stojící na kraji vesnice a rychle
odběhla. Já sesedla z mounta a rychlým krokem vyrazila k malé, nepříliš
hezké(skoro škaredé:-)) budově. Zaklepala jsem na dveře, které se po pár
minutách čekání konečně otevřely. Objevila se v nich malá (na elfí poměry,
stejně jsem jí byla sotva po kolena) krásná elfka s bílými vlasy a světle
fialovou kůží.

„Vy jste Amee Greenleafová?“ zeptala jsem se. Řekla, že je a zeptala se co
potřebuju. Pověděla jsem jí o Yakuzovi a o tom že jí chce vidět. A ona jenom
s úsměvem odpověděla:“Tak jedeme za Yakem.“ Zmizela a za chvíli se objevila
sedíce na krásném velkém bílém tygrovi, podobném těm na kterých jezdilo vedení
gildy. Já si nasedla na svého mechanostridera a společně jsme se vydali zpátky
do Darnassu. Až když jsme se blížily k hlavnímu městu elfů jsem si všimla že se
Amee stihla nějak převléknout a vzít si zbraně – obří obouruční meč a krásný
zlatomodrý luk, ze kterého sálala magie, obě zbraně byly ze série vyrobené
trpasličími kováři pro vůdce alianční armády, Grand Marshaly. A Amee k nim
zjevně patřila. Zeptala jsem se jí, co musí člověk udělat aby se stal Grand
Marshalem. S úsměvem řekla, že lidem stačí znát někoho důležitého, příslušníci
ostatních ras aliance si pak musí tuto poctu tvrdě vydřít a musí být ti nejlepší
z nejlepších. A taky řekla, že ze mě tak nějak cítí, že jednou budu taky mít
takovou zbraň jako ona, že budu mezi těmi nejlepšími. Zrudla jsem, něco jsem
zamumlala a už jsme byli v Danassu. Dojeli jsme k portálu, který nás měl přenést
do přístavu a tady už na nás čekal Ryan, na sobě měl jakousi elfskou róbu, ve
které vypadal trošku legračně. A za ním postávala obrovská jako uhel černá kočka
se sedlem na hřbetu. Pozdravil nás, řekl nám, že informoval arcidruida o
nebezpečí a že vše už je vyřízeno a ani do toho nebudeme muset zatahovat gildu.
A že jako odměnu dostal od arcidruida toho černého pantera. Když nám ho
ukazoval, úplně zářil radostí. Pochválily jsme mu s Amee pantera a chtěly jsme
se vydat na cestu, ale Ryan mě zarazil:“Počkej, tys tam taky byla, takže pro
tebe mám taky jednoho kocoura. Sice starouše arcidruida mrzelo, že ti ho nemohl
předat osobně, ale napsal ti dopis… tady ho máš.“ řekl a předal mi dopis a pak
hvízdnul a z nedaleké louky přiběhl nádherný sněhově bílý panter, sice ne tak
velký, jako ten, na kterém seděla Amee, ale říkala jsem si, že ještě určitě
vyroste… Rozlomila jsem pečeť. Bylo to klasické povídání o tom, jak hrozně moc
jsou mi elfové zavázáni a tak dále a že budou poctěni pokud se rozhodnu využívat
jedno z těch jejich zvířat. A na konci byla malá poznámka, že si se mnou
arcidruid přeje mluvit, ať se za ním v blízké době určitě zastavím. Usmála jsem
se a založila dopis do batohu. OK, arcidruide, snad mi někdy vyjde trochu času
na návštěvu, pomyslela jsem si.

A pak jsme vyrazili do přístavu, přepluli úzký pruh moře mezi ostrovem a
kontinentem a z pevninského Auberdine po moři do Menethil Harboru a následovala
poklidná cesta po zemi na panterech k Stormwindu. Projeli jsme malou vesničkou
Goldshire a já zase po dlouhé době spatřila v ranním slunci zářící hradby
královského města. Pozdravila jsem strážného Antonyho, kterému jsem párkrát
pomáhala s hledáním zločinců tady v okolí. Taky mě pozdravil a řekl mi abych se
u něj pak stavila, že po mě má práci. A už jsme byli před bránou. Strážní
ustoupili z cesty když viděli že přijíždí Grand Marshal a my projeli a v klidu
pokračovali do města. Přejeli jsme po mohutném kamenném mostě a pak přes
Obchodnickou čtvrť na severovýchod do Starého města, kde byl náš gildovní dům.
Vešli jsme a hned jsme zamířili do hlavního sálu za Vůdcem. Ten tam seděl na
trůně, ve své zlaté zbroji mistrů paladinů a o trůn měl opřeno svoji zbraň –
ohnivé obouruční kladivo, o kterém se říká že dřív patřilo samotného Ragnarosovi.
Když nás uviděl, usmál se a pokynul nám ať předstoupíme. Já s Ryanem jsme
poklekli na znamení úcty, Amee jen s tím svým zvláštním úsměvem řekla:“Ahoj
Vůdče. Koukám že se nemáš špatně. Ráda tě zase vidím starouši.“ A Vůdce ji
odpověděl v podobném duchu. Chvíli si povídali o dávným časech a pak Vůdce
poslal Amee za Yakuzem, že si chce promluvit se mnou a Ryanem. Řekl nám že jsme
toho udělali už hodně pro slávu gildy a Aliance a že si zasloužíme oba odejít na
odpočinek. Ale předtím že od nás ještě něco potřebuje. A zasvětil nás do svého
příběhu. Příběhu o tom, že než vstoupil do Řádu, měl svůj život a z toho života
měl syna a protože syn byl po tátovi, měl náš Vůdce tři vnuky. A my jsme mu měli
přivést jednoho z nich který se dal na dráhu mága a který se ztratil v okolí
jednoho dávno zaniklého města, kdysi sídla mocných mágů, dnes doupěte
nekromancerů. Máme ho najít a buďto přivést, nebo, pokud se stal jedním z „nekroušů“,
jak jim Vůdce říkal, máme ho zlikvidovat, protože je prý příliš mocný. Řekl nám
ještě stručně jak vypadá a jeho jméno – Christopher. A pak nám dal dva dny na
odpočinek a poslal nás pryč.

Dva volné dny utekly jako voda a já s Ryanem jsme vyrazili na naši zřejmě
poslední výpravu. Pak nás asi čeká život podobný tomu jaký žije Amee. Ale proč
vlastně ne, řekla jsem si. Pomalu jsme jeli cestou na jih, do Booty Bay, odkud
jsme měli jet dál do města mrtvých. Cesta příjemně ubíhala, s Ryanem jsme
diskutovali o tom co budeme dělat až skončíme u Holy Legion a kilometry před
námi rychle mizely. Projížděli jsme přes několik vesniček i měst až jsme dojeli
ke kraji Stranglethornské džungle. Tady jsme se utábořili pod kopcem, Ryan
postavil stan a já připravila večeři. Pak jsme se najedli a šli jsme spát. Ráno
jsem se probudila ve stanu sama, Ryan už byl venku. Vyšla jsem ven a on tam na
mě čekal, chytil mě za ruku a řekl jenom:“Pojď.“ Došli jsme až na kopec a zrovna
vycházelo slunce. Sedli jsme si do trávy a pozorovali jsme tu krásu. Nejdřív
jakoby nesměle vykoukla horní půlka a za chvíli už byla vidět celá ta zářící
ohnivá koule. Moře, na které jsme odsud viděli, se jen lehce vlnilo a ve světle
vycházejícího slunce vypadalo nádherně. Ranní vítr si pohrával s trávou okolo a
cuchal mi vlasy. Byla to nádhera. Když jsme vstali, Ryan se na mě podíval, klekl
si přede mnou a řekl mi:“Tris (tak mi říkal) … chtěl jsem ti toho tolik říct,
napsal jsem si to dokonce na papírek ale ten jsem zapomněl. Takže to shrnu:
miluju tě. Vezmeš si mě?“ a v ruce se mu objevila malá krabička s nádherným
zlatým prstýnkem. A já řekla jenom:“Ano.“ On vstal šťastně se usmál a dlouze mě
políbil. Pak jsme se, já už s prstýnkem na ruce, vrátili do tábora, všechno jsme
si sbalili a vydali se na cestu. Přitom jsme pořád plánovali svatbu. Domluvili
jsme se že to uděláme po návratu z cesty ve Stormwindské katedrále. Tohle téma
nám vydrželo dost dlouho, tak dlouho že jsme najednou stáli před Booty Bay. Ve
městě jsme si vyřídili co bylo potřeba a vydali jsme na další cestu, do
ztraceného města nekromancerů, zachránit nebo zabít Chrise.

KEYSTORE.cz - elektronická distribuce počítačových a konzolových her